Kam na ty nápady chodím...

Občas dostanu otázku, kam na ty nápady chodím. Kde beru inspiraci. Spousta tvůrců říká, že se inspirují v přírodě a celkově se většinou ta tvorba zdá taková transcendentální. Budu upřímná: nejvíc mě inspiruje práce jiných lidí a má vlastní. Jen občas mě inspiruje příroda. V keramice je to navíc ještě otázka dostupných materiálů, znalosti technologie a také to vše závisí na praktických dovednostech. Keramika je řemeslo a v každém řemesle platí, že praxe z vás dělá mistra. Čím víc ten materiál poznávám a čím víc zkušeností s ním mám, tím víc nápadů přichází. Určitě to chce otevřenou mysl a nebát se experimentovat. V keramice to znamená investovat čas i peníze do nových materiálů, zkoušet, zkoušet a zkoušet. A protože keramika je ve svých možnostech nevyčerpatelný materiál, tak mám do konce života co dělat.

Pro lepší představu vám popíšu, jak vznikla tmavá keramika glazovaná barevnými glazurami. Jedna věc je totiž mít nějakou představu a druhá je najít materiály, které budou fungovat. Na každý materiál musíte najít glazuru, která s ním bude sedět, kdybych zacházela do technologických detailů, mělo by sedět jejich KTR (rozuměj koeficient teplotní roztažnosti hlíny a glazury), taky musí sedět teplota výpalu. No zkrátka je to běh na dlouhou trať a než něco spasujete, může uplynout půl roku… a než se s tím opravdu naučíte pracovat, tak to třeba může trvat rok. Ale k věci: koupila jsem tmavou šamotovou hlínu, protože se mi vždycky líbil kontrast bílých a barevných glazur na tmavé hlíně. V dílně jsem měla bílou glazuru, která svou teplotou výpalu odpovídala hlíně. Udělala jsem první zkoušky. Nemám fotky a vzorky už jsou dávno v čudu, ale bylo to dost o ničem. Bílá glazura se shlukla a zhnědla. Vůbec si s tím materiálem nerozuměla. Dál jsem se věnovala běžným věcem a přemýšlela, co bych s tím mohla dělat. Napadlo mě přidat do té glazury transparentní glazuru, která by ji mohla „změkčit“. Výsledek byl lepší, ale mé představě to stále úplně neodpovídalo. Chtěla jsem čistou výraznou glazuru, která bude krycí a tmavá hlína vyleze jen tam, kde chci, tzn. na okrajích. Nakonec mě napadlo, že by se dal udělat podklad z porcelánu a celou věc tzv. naengobovat.  Takže většinu tmavých věcí ještě když nejsou úplně suché namočím do porcelánu a vytvořím si hladký bílý povrch, na kterém je pak glazura krásně sytá. Okraje zůstanou tmavé a ve finále vylezou. A tady jsme u jádra věci:  bez předchozích zkušeností bych na tento postup nepřišla. Engobování, tzn. namáčení ještě vlhkých věcí do jiné hlíny, je postup, který nás ve škole neučili a já se ho naučila na kurzu v Klikově. Ve škole jsme s engobami pracovali úplně jinak a já práci s nima vůbec neměla ráda.

DSC_9964   

tmavá hlína, bílá engoba a barevné glazury

Celou touto anabází chci říct, že na tom zkrátka není nic transcendentálního. Jen se naučíte různé postupy, které potom kombinujete. Čím víc těch postupů znáte, tím víc máte možností.
Samozřejmě je příjemné, když víte, že něco funguje a dobře se to prodává, a jste schopni toho vyrobit větší množství, které vás uživí. Na druhou stranu bez experimentů a neustálého objevování by to byla nuda.

Ráda ještě přiblížím vznik mačkaných misek, protože na tom je asi nejlépe vidět ten dlouhý a náročný postup, než nějaká věc spatří světlo světa. Na začátku byla miska Martina Hanuše, kterou jsem se snažila napodobit. Úplně jsem ale zapomněla, jak vypadala. Jednou jsem si tak modelovala a zkusila vymačkat horní okraj. Vůbec se mi to nelíbilo. Vždycky jsem ale měla tendence opakovat jeden prvek po celé ploše. Třeba tečky..., a vždycky, když jsem začala, tak jsem se po chvíli proklínala, protože nepatřím k nejtrpělivějším. Docela rozpor, co? No, já vím. Každopádně, když něco začnu, tak to teda dokončím a tak jsem tu misku nakonec vymačkala celou. Řádek po řádku. A výsledek mě dostal. To už se mi líbilo. Vymačkala jsem jich takhle víc a udělala je pak barevnýma glazurama. Mističky nebyly moc funkční, ale byl to takový předobraz. Pak následoval nápad, že bych je mohla nejdřív vytočit a pak je vymačkat  a vznikly mističky na čaj a nakonec mě napadlo je zvětšit a udělat je jídelní. Ty jsem však nedělala z porcelánu, ale ze světlé hlíny a zpočátku jsem je glazovala černou antracitovou glazurou. Pak mě napadlo je namočit do porcelánu "engoby" a nakonec mě napadlo tu engobu obarvit. Tak vznikly modré mačkané misky. Od prvních čajových mističek k jídelním uplynulo zhruba půl roku. A pak v horizontu necelého roku vznikly další barvy: růžová, žlutá, olivová a nakonec ještě šedá a pistáciová.
Ze začátku jsem dost zápasila s tím, že to třeba půlka misek nepřežila, protože když ještě ne úplně suchou misku vlastně zase namočíte, tak se může rozpadnout, což se dělo. Když je už moc zaschlá („zavadnutá“), tak může prasknout, což se taky dělo. Dneska už mi nepraskají ani se nerozpadají. Skoro čtyři roky praxe totiž… a spousta spousta trpělivosti!

S každou prasklou nebo rozpadlou miskou jsem se prostě naučila, jak to příště dělat líp!


P6293711   

úplně první mačkané mističky

P7184003   

točená a poté mačkaná mistička na čaj vyrobená z porcelánu

1504018_777454445602375_1565614031_n   

první jídelní misky engobované čistým porcelánem, a porcelánem obarveným na modro

DSC_3130   

současná podoba mačkaným misek